„Nepovyšuj se, abys nebyl ponížen.”
Ptahotep //Z FB Nová Akropolis (http://www.facebook.com/pages/Nov%C3%A1-Akropolis/343203193943)//
Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který by mu vůči sobě samému byl proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.
(Mahábhárata. Anušasána parva, 113,8)
Zlaté pravidlo (http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A9_pravidlo)
(česká wikipedie)
Zlaté pravidlo (http://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Rule)
(anglická wikipedie)
Vytáčky lidí neberou konce, jejich lačná touha neustává,
stále vše odkládají na potom a nedokážou se zbavit lpění.
Tak to jde pořád dál, a připoutáni k světu, kují spoustu plánů,
leč mysl, která by skoncovala s utrpením, v nich nepovstává.
Dnes se nesnaží z plných sil, a dnů naplněných špatnými skutky přibývá;
zítra nebudou dost horlivý, takže dnů,
kdy konali dobro, zůstane poskrovnu.
Letos nejsou dost usilovní a donekonečna zmnožují
své nečistoty mysli;
příští rok budou postrádat poctivou píli,
která by je dovedla k probuzení.
Hodiny plynou a noc i den uběhnou znenadání,
den po dni míjí a záhy tu je konec měsíce.
Měsíc ubíhá za měsícem, a než se naděješ, přichází další rok,
rok s rokem se sejde, když náhle se octneš před branou smrti.
Rozbitý vůz nemůže jet, starý člověk se jen stěží zdokonalí;
vleže jej přepadá lenivá malátnost, sedí-li, je plný zmateného vědění.
Jak dlouhý je život, že zanedbáváš kultivaci a zbytečně marníš čas?
Jak dlouho chceš žít v tomhle falešném těle, že stále necvičíš?
Tělo čeká neodvratný konec, a co myslíš, že bude pak?
Cožpak už není nejvyšší čas, cožpak není nejvyšší čas?
Část z kapitoly o vyvolání ducha procitnutí a o kultivaci cesty, která je součástí povinné četby pro klášterní novice v Koreji, od korejského mnicha Wonhjo z 6. století.
Kírtanananda dás: To je pane moudré rozhodnutí, jak Krále na planetě, kde Malý princ měl zastavení a tak moje moudro dne je namířený právě na tu část té krásné knihy, kde tento Král má hlavní slovo.
http://www.vrana.cz/princ/princ10.html (http://www.vrana.cz/princ/princ10.html)
Z knihy Malý princ (http://www.vrana.cz/princ/)
»Každý náš skutek, ať dobrý nebo zlý, jde za námi jako stín anebo tak, jako šel onehdy Tungo za Tufizem, který mu vzal jeho sekyru. Tak jako Tungo nedal Tufizovi pokoj, dokud mu nevrátil sekyru, tak hrozí i prosí každý zlý čin: naprav mne! Rozumíte tomu?«
Někteří souhlasně přikývli, ale Zoroaster viděl, že to ještě dostatečně nevysvětlil. Příklad se mu však líbil, a proto ho chtěl nyní vyjádřit poněkud jinak.
»Podívejte se, Tufiz se provinil tím, že vzal Tungovi sekyru. To byl zlý skutek. Od té doby neměl klidu, dokud sekyru nevrátil. Tím byl zlý skutek smazán dobrým.«
Teď tomu rozuměli.
»A můžeme naše špatné skutky také smazat? Musíme tedy počítat: udělal jsem tolik zlého, kolik je prstů na čtyřech rukou, a proto teď musím udělat zrovna tolik dobrého?«
»Ne, tak jsem to nemínil,« upřesnil Zoroaster. »Musíte napravit právě totéž zlo, které jste způsobili. Teprve potom jste toho zproštěni a zlý skutek pak již nepadne na misku vah.«
»To vždycky nejde,« namítl jeden z mužů.
»Ale ano, jde to vždycky,« tvrdil Zoroaster, avšak byl přerušen:
»Jak tedy můžeme napravit to, že jsme nechali svá pole ležet ladem?«
»Tím, že je napříště budeme obdělávat dvojnásob pečlivě,« řekl jiný muž. Připravovatel cesty však dodal: » Ano, to by byla jedna cesta. Ale vím ještě o jiné.« A vyprávěl o lidech, kteří odešli z domova a šli do jiné osady, aby tam pomohli. To se líbilo všem.
»Uděláme to také tak!« volali nadšeně. »Až budeš od nás odcházet, připravovateli cesty, pak půjdeme s tebou a odčiníme tím svoji vinu.«
»Muži, o nichž jsem mluvil, učinili tak proto, aby tím vzdali dík Ahura Mazdovi,« napomínal Zoroaster, který se obával, aby nyní lidé nechtěli odčinit vinu jen ze strachu před Činvantem.
»Není možné spojit obojí dohromady?« tázal se jiný naprosto dětsky.
Ostatní s ním souhlasili a Zoroaster je prozatím nechal při tom. Musel se spokojit s tím, čeho nyní dosáhl. Následující večer byly probrány další otázky. Jeden starý muž vyprávěl: » Když jsem byl mlád, usmrtil jsem v hněvu svého souseda. Mnohokrát jsem toho litoval a doposud mne to tíží. Ale napravit to již nemohu. Soused je mrtev.«
Stařec zhluboka povzdechl. Zoroaster se zahleděl pátravě kolem.
»Kdo z vás tomu starci odpoví?«
Muži mlčeli. Džádasa však zvedla hlavu.
»Jen mluv, Džádaso,« povzbuzoval ji připravovatel cesty a dívka zdráhavě začala:
»Dává-li nám Ahura Mazda novým životem příležitost, abychom mohli odpykat své viny a napravit svá provinění, nelze si představit, že by tato Boží milost byla jen polovičatá.«
»Máš pravdu, ale pokračuj. Ostatní ti ještě nerozumějí.«
»Smíme-li odpykat, čím jsme se provinili, musí být přece mezi lidmi na zemi také osoba, na které jsme se prohřešili. Tvůj soused bude v příštím životě zase tvým sousedem – tak si to alespoň představuji. Potom mu musíš posloužit, jak jen budeš moci.«
»Je tento život naším prvním životem?« tázal se jiný.
»Jistěže ne,« rozhodl Zoroaster, kterému již tato otázka často tanula na mysli.
»Pak ale musíme být ke všem lidem vlídní!« ozval se jakýsi mladý muž, »neboť tu mohou být s námi ti, kterým jsme kdysi v minulém životě ublížili nebo je dokonce usmrtili.«
Z knihy Zoroaster (http://obchod.integralbrno.cz/index.php?_a=viewProd&productId=13)
Moudří považují celý Vesmír za svého učitele,
jenom hloupý v něm hledá nepřítele.
//autor neznámý//