Cesta ke Kršnovi > Střetávání cest

Původ zla

(1/1)

Nikdo:
Těžká oblaka zakrývají slunce, těžká oblaka zármutku zastiňují čelo světského slunce — velkého krále.

Již po tři dny král truchlí, po tři dny a po tří noci bloudí po svém hradě sem a tam a nesčíslné množství dvořenínů se chvěje strachem a mlčí. Vonné krůpěje vodotrysku nešplíchají — zlaté harfy neznějí. Jen papoušci drze křičí a houpají se na štíhlých palmách.

Pří západu na hradbách pozvedá král žalostný hlas: „O, Hospodine a Bože mých otců! Dlouho-li budeš to ještě trpěti, dlouho-li Tvá nekonečná trpělivost nás ponechá v soužení? Jak dlouho, ó Hospodine, bude ještě zlo vládnouti Tvým krásným světem?“

A se sklopenou hlavou kráčí moudrý král pomalu do svého hradu. Až do nocí plápolají svícny ve velkém sále. Kněží, učenci a moudří kmetí rozevírají knihy a hledají horlivě záhadu světa. Smutně sedí moudrý král na svém vysokém trůně. Krotký pardal leží u jeho nohou. Dvanáct nejschopnějších písařů z Ethiopíe, černých jako ebenové dřevo, klečí před trůnem a očekávají královské slovo s dlouhými papyrusy v rukou. Ale starobylé knihy a moudrost učenců nezná odpovědi. A životní zkušenosti moudrých kmetů nevnáší rozluštění.

Moudré shromáždění mlčí.

Poslední vstává velekněz Páně, Dvanáct drahokamů se třpytí na jeho prsou a tisíciletá moudrost vyzařuje jemu z klidných očí, „Slyš, ó králi!“ Takto mluví hospodin: „Jsem dobro, a jen v mém světle není stínu. Slyš, ó králi, co moudrost starých praví: Šestého dne stvořil Hospodin člověka a zřel, že vše dobré jest. Nekonečné doby žilo lidstvo šťastně a dobře pod perutěmi Hospodina.“
Na březích modrého jezera žil jeden muž a nesčíslné růže zářily okolo jeho domova. Měl ženu veselou jako ptáček v lese. Jednou, když polední slunce svítilo a ruka Hospodinova žehnala světu, procházela se žena růžovým hájem. Tu stál před ní neznámý muž, krásný jako jitřenka. Měl oči smutné, ale žena to nechápala, neboť dosud svět nepoznal zármutku.

„Proč nedoneseš růže do svého domova?“ tázal se neznámý.

„Proč bych je měla vzíti s sebou? Když přijdu sem, naleznu je vždy.“

„Kdo ti pravil, že vždy zde budou? Možná, že zítra přijde soused a odnese jich a ty nebudeš mít růží!“

A neznámý se usmál a zmizel beze stopy. Žena zůstala tiše stát. Myšlenky mihly její hlavou a v srdci jejím se zrodilo první přání. . . Pomalu zvedla ruku a utrhla nejkrásnější růži. Sténání zaznělo celým světem. A prvá oblaka přelétla modrou oblohu. Ale současně vykřikla žena hlasitě, neboť trny jí do krvava poranily prsty. Vzlykajíc, spěchala domů a žalovala muži svou nehodu.

„Běda mně“, pravila, „růže mají trny. Zranily mojí ruku,“

„Kdy?“ ptal se muž.

Hromová rána zahřměla zemí, neboť člověk se tázal po čase. Člověk odloučil okamžik od věčností a čas se zrodil. A tu muž viděl, že byl starý.

Oba šli do růžového háje a zřeli, že veškeré růžové keře trny mají. Všude se popíchali. Krvavýma rukama vystavěli zeď, aby soused růže nemohl odnésti. Růže zůstaly bez slunce, uvadly a přišel podzim. Pak zima, přírodla umírala a každým dnem přibývalo zla na zemi.

Jednoho dne přelezl soused zeď a muž ho zabil.

Tehdy vyslovil Hospodin kletbu nad vším lidstvem. Neboť člověk se byl osmělil pohaniti dokonalost božského tvoření a zkazil tím svět. Hospodin odvrátil od země svou tvář a chtěl ji zničiti. To velmi zarmoutilo anděly i přišli k Hospodinu, padli na tváře a prosili jej, aby se nad lidmi slitoval. Ale Hospodin přísahal u svých sedmi svatých jmen, že teprve tehdy se opět nad lidmi slituje až Jeden bude zrozen, který opět světla prvních lidí dosáhne.

Příchozí nepozná více zla, a pak zemře první hodina času. On opět uvidí, že to nejsou růže, které mají trny, nýbrž že trny mají růže jako Boží dar.

Pozná, že lež zrodila přání, a přání čas, a čas — smrt, A přemůže i smrt.

Zaslepené lidstvo jej za to bude trním korunovati. Ale nesčíslní budou jej následovati a každý z nich v sobě zničí přání a tím zabije jednu hodinu, a to bude trvat tak dlouho, pokud čas neuhasne.
A pak, až všichni lidé poznají, že ten, jenž zlo vidí, sám zlo tvoří — pak opět Hospodin obrátí svou tvář k zemi a svět bude odpočívat pod jeho perutěmi."

Starý velekněz mlčel.

První paprsek ranního slunce vnikal do velikého sálu a se zdí chrámových zazněl hlahol trub a hlasy kněží: „Slyšte, ó lidé, slova Hospodina, jenž jest Bůh pravdy a dobra."

Tu povstal král se svého zlatého trůnu, poručil, aby byl oděn ve slavnostní roucha a s radostnou tváří kráčel do chrámu Hospodinova.

Prof. V. B. (Revue šťastných lidí, červen-červenec, 1933)

Navigace

[0] Seznam témat